Byla jsem požádána, abych napsala něco zajimavého o mých milovaných deerhoundech. Protože jsem si vědoma, jak těžká je někdy interpretace a překlad z cizího jazyka, rozhodla jsem se upravit text do formy odpovědí na otázky. 

Jak jsem se dostala k deerhoundům a proč je tolik miluji?

Poprvé jsem se s deerhoundy setkala v roce 1979 a okamžitě mně upoutali. Líbila se mi jejich velikost, povaha, zamilovala jsem si to, že vypadají tak nějak zanedbaně a i fakt, že jsou pořád stejní, jako byli před 100 lety, což se u mnoha plemen psů dnes nevidí. Historie plemene, které pracovalo na skotské vrchovině, lovilo a dokázalo skolit jelena, mi dala představu, jací by měli mí deerhoundi být. Musí být velcí, silní a rychlí, ale také něžní a opatrní v přítomnosti dětí a menších zvířat. 

První deeerhound, kterého jsem viděla na výstavě, byla Ch. Yadasar Rebecca, která byla naprosto úžasná, a já jsem si tenkrát uvědomila, že deerhounda si prostě musím pořídit. Bylo to rozhodnutí, kterého jsme s Mickem nikdy nelitovali. 


Psy jsem začala chovat v roce 1965. Nejdříve to byly kolie a potom jsem během let začala a zase skončila s několika dalšími plemeny. Jsem za ty časy ráda, protože jsem se naučila opravdu hodně a později jsem mohla těchto zkušeností využít při sestavování chovatelských plánů, o kterých se zmíním později. Zakladatelkou našeho chovu deerhoundů byla fenka Lealla Alice. Byla z prvního vrhu Mary Churchill, se kterou dnes, o 30 let později, stále udržujeme kontakt. Alice byla z pohledu chovu perfektní začátek. Z poloviny Ardkinglas, ze čtvrtiny Dufault a čtvrtiny Geltsdale, tedy z nejlepších chovatelských stanic té doby. Slečna Noble měla pracovní psy se silnou kostrou a tělem, slečna Cox měla psy elegantní s rychlým pohybem, krásnýma ušima a dobrými tlapami a Geltsdale byli někde mezi těmito dvěma charakteristikami. Takže jsem využila této skvělé genetické výbavy a pokračovala s ní v chovu dál, tak jak by to měl dělat každý nový chovatel. Všichni dnešní Kilbourne deerhoundi jsou potomky Lealla Alice nebo Selwood Skylark. 

Proč a kdy jsem začala chovat deerhoundy a na co jsem se zaměřila?

Protože jsem předtím chovala jiná plemena, bylo pro mně přirozené začít i s chovem deerhoundů. Skoro zároveň s Alice jsem si přivezla domů ještě jednu skvělou fenku od paní Hood-Wright, která měla Selwood deerhoundy, chov, jehož počátky sahají daleko do hlubin času. 


Alice jsem se rozhodla nakrýt psem z linie Dufault, Stranwith Nimbusem, ale byl to až třetí vrh Alice. V předchozích dvou vrzích jsme neodchovali žádná opravdu dobrá štěňata, ale díky nim jsme se naučili, co vlastně máme u štěňat hledat. Což by mohla být pro začínající chovatele zajimavá informace, protože v dnešní době většina lidí odchová vrh a nechá si štěně bez ohledu na to, jestli je tohle štěně lepší, než jeho rodiče. Pravidlem v našem chovu je, že pokud štěňata nejsou alespoň tak dobrá jako jejich rodiče, odchováme po rodičích další vrh a teprve když štěňata lepší jsou, pokračujeme s nimi dále v chovu. To znamená, že pořád pokračujem správnou cestou, ale je to pouze cesta profesionálních chovatelů, kteří jsou schopní předat štěně, které neodpovídá jejich představám novým majitelům, což není tak snadné, pokud se o něj 5-6 měsíců staráte. Také pomůže, pokud si necháte z vrhu dvě dobrá štěňata, jsou veselejší a lépe se socializují. 

Nakrýt Skylar, naši druhou fenku nebylo jednoduché. Zkoušeli jsme to 3x, ale nezabřezla. Až při posledním krytí s Ch. Rotherwood Brandonem nám dala vrh 9 štěňátek. Nejlepší z tohoto vrhu byl Ch. Kilbourne Shamus. Na výstavách s ním byla hrozná práce, ale byl to skvělý chovný pes, kryl ty nejlepší anglické feny a dal s nimi 8 anglických šampionů. Získat v naší zemi titul šampiona je velmi obtížné, protože všichni šampioni se hlásí do otevřené třídy, takže noví psi musí tyto 
šampiony porazit, což znamená, že nový pes musí být skutečně velmi dobrý, aby získal titul. Během 100 let – 1880-1899 bylo pouhých 300 šampionů, kteří jsou zaznamenaní v knize šampionů „Champion pedigree book“. Tato kniha je stále k dispozici, pokud by o ni měl někdo zájem, stačí mi napsat e-mail, ráda pomohu výtisk sehnat. 

To, že jsme si nechali Shamuse po Skylark a Kilbourne Justinu po Alice znamenalo, že jsme měli možnost spojit tyto dvě linie. Z jejich spojení vzešla Ch. Kilbourne Ruby, vítězka BOB z Crufts 1996. Vítězství získala ve věku 8 let. Během let jsme měli mnoho psů, ale žádný z nich nebyl tak milý jako Ruby. 

Kteří psi byli nejdůležitější v našem chovatelském programu?

Staří chovatelé byli proti jakémukoliv zatěžování mladých psů, ale mně se mnohem více osvědčila správně regulovaná zátěž. Navštívila 
jsem známé ve Skotsku, kteří měli vrh po mém psu. Tam jsem viděla nádherné, perfektně se pohybující deerhoundy. Měli 6 měsíců a já jsem si koupila 3 z nich. Jeden pak našel domov jako domácí mazlíček, druhý odletěl do Austrálie a tam byl nejúspěšnějším deerhoundem a nejlepším plemeníkem po několik let a my jsme si pro sebe nechali psa Ch. Shielhill Bran to Kilbourne. Měl ten nejúžasnější pohyb a i když nebyl tak dobrý v typu, použili jsme jej pro krásné typické fenky a výsledkem bylo výrazné zlepšení pohybu u odchovů naší chovatelské stanice. Jeho syn Nimrod zdědil po svém otci pohyba celkovou vyváženost a dal několik skutečně výjimečně krásných potomků, mně osobně se nejvíc líbí Pinglehol Ruby to Kilbourne a Branův vnuk Ch. Kilbourne Macleod. 

Více o našich psech můžete najít na www.kilbournedeerhounds.com a jako návštěvníci budete v naší chovatelské stanici vždy vítáni. 

Glenis Peach 



Rozhovor připravila a přeložila Edita Dobrovolná