Kontroloval jsem své rozsáhlé články a byl jsem překvapen, že je tomu už více jak 8 let, co jsem naposledy psal o nadmutí. Za předpokladu, že nadýmání je jedním z hlavních zdravotních problémů našeho plemene, vypadá to, že je nejvyšší čas pro dodatek. 

V posledních letech jsme se mnohé dozvěděli o rizikových faktorech způsobujících nadýmání, především díky práci vědců z Purdue University jako Drs. Larry Glickman a Malathi Raghavan. Strávili více než 10 let aplikací epidemiologických výzkumných technik, aby oddělili fakt od mýtu když si klademe otázku, co způsobuje nadmutí psa. Nejprve trochu historie k této věci, abychom všichni věděli, o čem se bude hovořit. 

Co je nadmutí?
Nadmutí je obecný termín pro případ, kdy je psí žaludek přeplněn vzduchem. Lékařský název pro tento jev je žaludeční dilatace. Když toto nastane, tlak může stlačit otvory do a ze žaludku, což brání vzduchu unikat buď do střev(větry) nebo do jícnu (krkání). V mnoha případech nafouknutí je žaludek navíc ještě zkroucen, takže otvory jsou přiskřípnuté, přičemž je prakticky nemožné, aby vzduch z žaludku unikal. Tomuto se v medicíně říká torze nebo volvulus, takže případ, kdy je žaludek přetočený nejen nafouknutý je nazýván žaludeční torze.
Oteklý a zkroucený žaludek je velmi špatná zpráva pro psa. Z jednoho důvodu – cítí se špatně. Když jste přejezení, víte, že mít roztažený žaludek může být nepříjemné. Žaludek nafouknutého deerhounda může být velikosti basketballového míče, takže si představte ten šíleně nepříjemný pocit. Ale to je ten nejmenší z problémů nafouknutého psa. 

Oteklý žaludek tlačí na bránici a stlačuje hruď, takže pes se nemůže pořádně nadechnout. Navíc žaludek tlačí na krevní cévy, přivádějící krev ze zadní části těla k srdci. Takže srdce najednou nemůže zajistit adekvátní rozvod krve a následuje srdeční šok. A navíc – když se žaludek zkroutí, „vezme s sebou slezinu“ a ta často zkroutí i přívodní cévy. A výsledkem je, že slezina oteče, mnohonásobně se zvětší a zvýší už tak vysoký tlak na zadní část, což stav ještě zhorší. 

Poslední problém je o tom, že nadýmání je krizový případ a může být rychle fatální. Nafouknutý pes může přejít rychle do šoku. I když přežije a je odstraněn tlak a odstraněn šok, může dojít k trvalému poškození orgánů. 

Co způsobuje nadýmání?

Tato otázka zůstává nezodpovězena. Je tu mnoho dohadů, ale žádný nebyl prokázán. Spíše žádný nebyl prokázán jako jediná příčina nadýmání. Mnoho vědců věří, že se sejde více faktorů a společně způsobí nafouknutí psa. Tyto takzvané rizikové faktory můžou být odhaleny v epidemiologických studiích, jako ty, odhalené skupinou z Purdue. 

Mezi dosud identifikovanými rizikovými faktory mohou být některé ovlivněny tím, jak se staráte o psa. Prvně bych však uvedl ty, které jsou mimo vaši kontrolu, potom ty ovlivnitelné. 

Rizikové faktory neovlivnitelné

• Velikost plemene – čím větší plemeno, tím větší riziko nafouknutí. To znamená, že deerhoundi jsou v daleko vyšším riziku než ostatní plemena. Pamatujte, že riziko je ve velikosti plemene, ne psa – takže relativně vysoké riziko nafouknutí, je něco, co deerhound dostane do vínku jen proto, že je deerhoundem.

• Poměr hloubky a šířky hrudi – čím hlubší a užší hruď, tím vyšší riziko. Protože deerhoundi jsou šlechtěni, aby měli hluboký hruník, jsou od přírody ve vyšším riziku. Na druhou stranu „úzkohrudí“ deerhoundi jsou náchylnější než „širokohrudí.“

• Věk – pro obří plemena jako deerhound, se riziko zvyšuje každým rokem nad třetím rokem života.

• Rodinná historie nadýmání – jestliže jeden z rodičů měl nadmutí, je riziko vyšší.

• „Hubenost“ těla – čím míň tělového tuku, tím vyšší riziko. U deerhoundů se předpokládá, že budou hubení, což je automaticky staví do většího rizika. Předpokládejme, že můžete zredukovat risk tím, že váš pes bude obézní, ale vyměníte jeden set potenciálních problémů za jiný – problémy vznikající z obezity jako diabetes, pancreatitis, zranění apod.

• Povaha – šťastnější, povahově vyrovnanější pes = „bezpečnější“ pes. Bojácný, nervní nebo agresivní psi jsou náchylnější než pohodoví a šťastní psi.

• Historie říhání a nadýmání – cokoli z tohoto znamená vyšší riziko.

• Denní doba – 60% případů nastává mezi 18:00 a půlnocí. Toto jednoduše představuje fakt, kdy se vrátíte domů a nakrmíte psa jeho jediným jídlem (a často velkým – viz. níže).

Rizikové faktory ovlivnitelné

• Rychlost žraní – čím rychleji žere, tím je větší riziko.

• Žraní z vyvýšené misky – Riziko nadmutí je větší, asi proto, že pes žere potom rychleji. Dnes víme, že tento způsob krmení, který býval dříve doporučován, protože se myslelo, že snižuje riziko nadmutí, neovlivní žádným způsobem vznik nadmutí. U hltavě žeroucích deerhoundů se nedoporučuje.

• Počet jídel za den – čím méněkrát pes denně žere, tím větší riziko nadmutí. Jedno žrádlo za den je teoreticky jisté nafouknutí.

• Velikost žrádla – žrádlo větší než běžné je potencionální nebezpečí.

• Potravní zvyky – Studie odhalily¨, že některé potravní zvyky jsou spojeny s vyšším rizikem; nicméně důvod pro takovou spojitost není úplně jasný. Například psi krmení sušeným žrádlem obsahujícím tuk mezi prvními čtyřmi složkami jsou náchylnější, zatímco psi krmení suchým žrádlem s masokostní moučkou jsou méně náchylní. Psi krmení žrádlem s vitaminem C a které bylo zvlhčeno jsou v daleko větším riziku, a psi, kteří se krmí směsí suchého žrádla s konzervou nebo jídlem ze stolu mají riziko menší

• Stres – psi jsou náchylnější po stresu, jako je jízda autem a následné uzavření do kotce.

Co nezpůsobuje nafouknutí?
Některé faktory, dříve považované za zvýšení rizika nafouknutí, se ukázaly jako nedůležité. Mimo jiné:

• Cvičení krátce před nebo po jídle nemá vliv na riziko.

• Množství vypité vody před nebo po jídle nemá vliv na riziko.

• Vakcinace nemá vliv na riziko.

• Vlhké nebo suché žrádlo nemá vliv na riziko.

• Druh psího žrádla nemá vliv na riziko. 

Typický deerhound, který se nafoukne
V článku v dubnovém čísle AKC Gazette 2003 Dr. Jerold Bell krásně shrnul typického nafounutého psa. Parafrází a rozšířením jeho popisu, je tu popis deerhounda, který se nafoukne: 

Fyzicky je ve vyšším středním věku s relativně hlubokou a úzkou hrudí, v dobré kondici s malým množstvím tuku. Je milý společník, ale je trochu nervozní a ostýchavý a bojí se nových lidí a věcí. Nejméně jeden z jeho rodičů nebo sourozenců byl nafouknutý. Jeho majitel ho krmí jednou denně z misky položené na stoličce, takže se nemusí ohýbat. Má zdravý apetit a jí velmi rychle, což je, podle jeho majitele, příčina říhání po jídle.

Jak můžeme předejít nafukování?

Krátce – nemůžeme; ale můžeme udělat něco, čím snížíme riziko nafouknutí založené na naších vědomostech o rizikových faktorech způsobujících nafouknutí. Klíčovým slovem v té větě je „můžeme“. Důvod, proč používám toto slovo je, že vztah mezi rizikovým faktorem a nafouknutím nemusí být to samé jako příčina-důsledek. 

Například epidemiologické studie odhalily, že psi, kteří žerou jen jednou denně jsou náchylnější než psi žeroucí víckrát. Takže jídlo jednou denně je rizikový faktor. Myslí se tím, že když ho budete krmit dvakrát nebo víckrát za den, že tím snížíte jeho náchylnost k nafouknutí? Ne nezbytně. 

Tato strategie by byla úspěšná, POKUD jednodenní krmení opravdu zvyšuje riziko nafouknutí (asi proto, že větší jídlo znamená těžší žaludek a tím pádem náchylnější k překroucení). V tom případě změna frekvence krmení zmenší riziko nafouknutí, protože tento vztah je příčina-důsledek, kde sežraní jednoho velkého žrádla způsobuje nafouknutí. 

Na druhou stranu tato strategie neuspěje, jestliže je vztah mezi jednodenním krmením a nafouknutím založen na jiném důvodu, než že právě toto riziko způsobující nadýmání. V tom případě, změna krmného režimu nemusí nijak zvlášť ovlivnit riziko nadmutí. Například, pokud majitel krmí psa jednou denně a pak ho nechává celý den zavřeného samotného v domě, je tato situace pro psa stresující a stres zvyšuje riziko, v tom případě změna krmného režimu nepomůže. 

Nicméně, má smysl použít informace z epidemiologických studií, jestliže se ukáže, že vztahy , které odhalí jsou typu příčina-důsledek, a že tento postup není škodlivý pro psa. V případě nafouknutí, například, žraní z vyvýšené misky je rizikový faktor. Může se stát, že tento vztah není hledaným vztahem příčina-důsledek. V tom případě, dávání misky na zem místo na vyvýšené místo, nijak nesnižuje riziko. Na druhou stranu to ani nijak neškodí. Takže můžete toto změnit ve způsobu krmení psa, pokud víte, že to vašemu psu neuškodí a může to snížit riziko nafouknutí. 

Tady je seznam doporučení, založených na našich dosavadních znalostech jak snížit riziko nafouknutí vašeho psa.

Jak poznáme, že pes je nafouknutý
Psi se začínajícím nafouknutím jsou neklidní a neposední. Chodí, supí, opakovaně vstávají a lehají si a často se dívají na vlastní zadek. Mnozí navíc silně sliní, protože nemůžou polykat. Zkoušejí zvracet, ale zvrací jenom sliny. 

Jak nafouknutí postupuje, zadní část psa se viditelně zvětší. Dýchání je mělké a rychlé a nastupuje šok. Důsledky šoku, které můžete vidět, odráží slabou cirkulaci krve kvůli snížené návratnosti krve ze zadní části těla – slabost, bledé dásně, nitkovitý puls, chladné končetiny a zpožděné naplnění vlásečnic (toto můžete ověřit tak, že přitisknete silně palec na dáseň nad špičákem a sledujete, za jak dlouho se barva dásně vrátí do původní. Normálně to trvá cca 2 sec.. 

Důsledky šoku, které nemůžete vidět, jsou také výsledkem nedostatečné cirkulace, která poškozuje vnitřní orgány. Střevní buňky bez kyslíku se ničí, uvolňují se bakterie a toxiny do krevního řečiště. Ledvinové buňky odumírají a nejsou schopny filtrovat odpadní látky z krve. Srdeční buňky se spontálně ničí a způsobují arytmii. Produkty, vzniklé rozpadem buněk, mohou způsobit nekontrolovatelné srážení krve a ucpávání malých cév ( tzv. DIC – rozšířená vnitrožilní koagulace), což přispívá ke zhoršení krevního oběhu. 

Vylepšení psích šancí pro přežití

Oproti jiným zdravotním problémům, nafouknutí je opravdu krizový stav, kdy se počítají minuty. Není čas hledat nejbližší veterinární ordinaci ani telefonní číslo v seznamu. 

Můžete vylepšit šance na přežití této nepříjemné episody v životě vašeho psa znalostí nejrychlejší cesty k nejbližší veterinární pohotovosti s chirurgickým vybavením. Je dokonce lepší, když jste tam jeli už dříve a víte, v kterém jízdním pruhu máte být a nemusíte se dívat po značkách. Kvůli tomu, že většina psů se nafoukne v noci, nevýhody jsou v tom, že musíte řídit často potmě a jet na  veterinární pohotovost nikoliv k vašemu stálému veterináři. 

Mějte číslo veterináře a veterinární pohotovosti po ruce. Tím je můžete včas informovat a oni se můžou na vás připravit. 

Mějte plány, jak dostat vašeho nemocného psa do auta, když nemůže chodit. Jestli si všimnete příznaků včas, měl by být pes schopen dostat se do auta sám. Ale co když přijdete domů po večerní procházce a najdete psa s pokročilým nafouknutím a neschopného se postavit? Dva lidi můžou dostat deerhounda do auta tak, že ho zabalí do deky, která poslouží jako nosítka. Jestli není pomoc po ruce, měli byste být schopni přemluvit psa, aby se s vaší pomocí postavil a dopravit ho k autu. 

Jestli žijete v malém městě, kde je málo krizových volání, nebo znáte někoho z místních záchranářů nebo požárníků, pak byste je měl navštívit a zjistit, jestli by byli ochotni převézt vašeho psa v případě nouze. 

Jiný zvyk, který je třeba zavést, je návrat autem domů s dostatečným množstvím benzínu na cestu k veterináři nebo na pohotovost. 

Konečně, můžete požádat vašeho veterináře, aby vás vyškolil v kurzu první pomoci v případě nafouknutí. Takže, pokud se váš pes nafoukne uprostřed sněhové vánice nebo když vám odejde baterie v autě, můžete pomoci vašemu psovi a možná mu i zachránit život. 

Takže jaká je první pomoc při nafouknutí? Podáno jednoduše, znamená to najít cestu, jak vypustit vzduch ze žaludku. Jsou dvě možnosti – můžete protáhnout dlouhou a ohebnou trubku jícnem do žaludku nebo můžete propíchnout žaludek skrze bok dlouhou dutou jehlou. 

Většina lidí má přirozeně averzi k bodání ostrých věcí do svého psa, ale přesto všechno, jehla je lepší než trubka. Za prvé – je jednodušší se to naučit. Zavádění žaludeční sondy je něco, co se lze naučit jen praxí. Za druhé – jehla je bezpečnější než trubka. Můžete poškodit tkáně zaváděním sondy, dokonce i když víte co a jak. Za třetí – psi „spolupracují“ lépe s jehlou než se sondou. Představte si psa, který už tak špatně dýchá, jak se brání zavedení sondy. Na druhou stranu bude pes ignorovat malou bodavou bolest od jehly, protože je to to poslední, na co by v dané chvíli myslel. Za čtvrté – a to je nejdůležitější, jehla pomůže vždy, zatím co trubku do žaludku nedostanete, pokud je žaludek přetočený. 

K vypuštění vzduchu ze žaludku, budete potřebovat dostatečně dlouhou jehlu. Silná podkožní jehla je perfektní. Měla by mít kromě velkého průměru délku 4 cm. Od svého veterináře si jich vezměte několik na cesty i domů, spolu s velkou injekčmí stříkačkou, která rozměrem souhlasí s jehlou. A když už budete u veterináře, zeptejte se ho, jak správně použít tuto výbavu 1. pomoci k odstranění vzduchu ze žaludku.

Tady je shrnutí toho, jak použít jehlu a stříkačku jestli se včas nedostanete k veterináři. 

 John Dillberger , ASDC , publikováno v časopisu The Claymore, 2006